Březen 2013

Nástupiště

12. března 2013 v 22:24 | Miyu-chan |  Jednorázové pokusy


Bylo tři čtvrtě na tři a za pět minut odjížděl vlak z nádraží v Tokiu směrem do Yokohamy. Právě tento vlak se snažil stihnout kluk s podlouhlými hnědými vlasy na konci stáhlé gumkou. Ta se mu při běhu na nádraží vysmekla. Nevěnoval tomu vůbec žádnou pozornost, protože jediné na co myslel bylo, že to musí stihnout. Dnes byl totiž poslední den, kdy mohl vidět Ji před letními prázdninami.

Zabíhal za poslední roh a před ním se tyčila budova nádraží. Velké kulaté hodiny ukazovaly už jen minutu do odjezdu vlaku. Z posledních sil ještě více přidal a vběhl do nádražní haly. Rychle kličkoval mezi cestujícími a hledal schody na nástupiště. Na plicích ho štípalo, ale schody vybíhal po dvou rychlostí závodního běžce. Vběhl na nástupiště, ale vlak už byl pryč a nástupiště bylo prázdné. Svezl se na kolena a ztěžka vydýchával. Teď bude muset čekat dva měsíce něž ji opět uvidí, a ani na ni neměl žádný kontakt natož, aby s ní kdy promluvil.

Zvedl se ze země, oprášil si kolena a pomalým krokem šel k lavičce. V půlce cesty se však náhle zastavil. Na druhém konci nástupiště seděla Ona. Srde mu začalo divoce bušit, jako před chvíli, když běžel.
,,Asi nestihla vlak. Díky Bohu za to.'' Rozhodl se jít k ní. Čím více se blížil, tím bylo těžší zvedat nohy k dalším krokům. Když stanul před ní na sucho polkl a klidným tónem v hlase se zeptal jestli si může přisednout. Pokynula hlavou na souhlas a kousíček se posunula. Ani koutkem oka se na něj nepodívala a oči měla upřené do země, jako by na ni bylo něco zajímavého. Panovalo mezi nimi ticho. On se na na ni sem tam podíval, ale stále jen zírala do země. Po nějaké chvíli konečně zvedla hlavu a podívala se něj svými čokoládově hnědýma očima, které byly stejné barvy jako její dlouhé vlasy. Byl překvapený, když se mu podívala do očí a srdce mu bušilo čím dál více. Ještě více ho překvapilo, když na něj promluvila.
,,Ty jsi Neji, viď?'' Byl zaskočený tou otázkou. Znala jeho jméno, takže možná i ví, proč každý den stojí na tomto nástupišti, i když vlakem vůbec nejezdí.
,,Jsem, ale jak to, že znáš mé jméno?''
,,Chodím s tvou sestřenkou Hinatou do školy a ta mi ho řekla, když jsem ji popsala divného kluka, který stojí každý den na nádraží a nikdy nenastoupí do vlaku.'' Po tomhle se zarděl a pro změnu on se na chvíli zadíval do země. Zachichotala se a tvář nastavila slunci, které vysvitlo z poza mraků.
,,Já jsem Ten Ten.'' Usmívala se a když zase slunce zmizelo za mraky znova se na něj podívala. Rychle přemýšlel, co říct, aby nenastala trapná chvíle ticha. Hlavou se mu honilo tolik otázek, že nevěděl, na co se zeptat nejdříve. Nakonec z něj vypadlo toto: ,,Proč chodíš tady na univerzitu, když máte u vás stejně kvalitní?'' Obyčejně lidem, se kterými mluvila poprvé na takové otázky neodpovídala, ale u něj cítila, že mu může říct cokoliv.
,,Mám více důvodu. Vyhrála jsem stipendium na mistrovství v karate, jsem daleko od mé zdrogované sestry, která mi nemůže ve škole dělat ostudu a jednoho dne bych se sem chtěla přestěhovat.''
,,Neřekl bych do tebe, že děláš bojový sport.''
,,Tak to jsi první. Na střední o mě kolovaly historky, že když na mě promluví kluk, tak ho pěkně zmydlím. Takže si raději dávej pozor.'' Řekla to se smíchem a lehce do něj šťouchla.
,,Jak bych se mohl bát takové mouchy jako ty.''
,,Hele komu říkáš moucha!'' Začali se pošťuchovat a nahlas se smáli, jako by spolu takhle blbli každý den. Po chvíli Neji zvážněl. V myšlenkách se vrátil k tomu, co říkala o její sestře. Chtěl se o ni dozvědět, co nejvíce. Chtěl vědět její životní příběh, co nemá ráda a co naopak miluje. Všimla si, že jeho výraz zkameněl a na čele mu vystoupla hluboká vráska.
,,Tak se zeptej. Vidím ti to na očích.''
,,Tvoje sestra... Jak?'' Zhluboka se nadechla a ne chvíli se zadívala do dálky.
,,Je to dlouhý příběh, takže se ho budu snažit, co nejvíce zkrátit. Naši rodiče s námi v našem dětství moc nepobývali. Pracovali v Číně u nějaké velké firmy. Bydleli jsme do mých devíti let u babičky. Když zemřela rodiče se museli vrátit. Všimla jsem si, že se něco změnilo od jejich poslední návštěvy. Maminka, která byla vždycky veselá a snažila se s námi trávit každou volnou chvíli měla najednou nepřítomný výraz a kruhy pod očima. Otec nebyl skoro vůbec doma a všimla jsem si, že se mu matka vyhýbá. Když mi bylo asi patnáct začala jsem tomu více rozumět a měla jsem podezření, že otec maminku bije. Řekla jsem to svoji sestře Miko, ale ta jen řekla, že fantazíruju a tak to bývá po letech manželství. Bylo ji tehdy sedmnáct a zajímala se jen o sebe a kluky. Ten rok nastal zlom. Když jsem se jednoho dne vrátila domů ze školy našla jsem otce stát s pistolí v ruce nad mrtvolou.'' Na chvíli přestala ve vyprávění. Bylo to pro ni těžké o tom mluvit. Položil ji ruku na rameno a naznačil ji, že mu to nemusí vyprávět. Přece jenom se osobně znali jen půl hodiny. Ona však pokračovala dál.
,,Miko se mezitím chytla nějaké bandy a toho dne přišla poprvé zfetovaná. Otec zdrhnul před policií a před dvěma lety ho chytli a teď sedí. Přestěhovaly jsme se se sestrou do bytu a ona se nějakým záhadným způsobem dostala na univerzitu. Jsem ráda, že můžu chodit do školy tady a našla jsem si nové přátelé, kteří mou minulost neznají. Tak to je asi můj příběh ve zkratce. Už jsem se se s tím po svém vyrovnala a jsem vcelku šťastná, tak mi slib, že už o tomhle tématu nebudeme mluvit.'' Usmál se na ni a kývnul, že souhlasí.

Chvíli přemýšlel, jak navázat hovor po tom, co vyslechl. Zeptal se ji na to, co ho zajímalo nejvíce.
,,Co děláš zítra?''
,,Myslím, že se uvidím s jedním divným klukem, který mě sleduje.'' Chvíli mu trvalo než mu došlo, že mluví o něm a divil se proč se směje.
,,Jsi pěkně drzá milá Ten Ten.''
,,A ty jsi zase suchar. Zjistila jsem si o tobě pár věcí. Je na čase se smát Neji.'' Usmála se na něj a cvrnkla ho do nosu. Tohle si k němu žádný holka nedovolila, ale ona nebyla jen tak nějaká holka.
V rozhlase zaznělo oznámení, že za několik minut přijede vlak. Smutně na ni pohlédl a v duchu si přál, aby měl vlak zpoždění.
,,Zítra se uvidíme.''
,,Ale počkej, ani jsem se nedomluvili, kdy a kde.''
,,Neboj se. Slibuji, že se uvidíme.'' Mezitím přijel vlak. Když nastupovala ještě se na něj otočila a věnovala mu úsměv.
,,Počkej!'' zavolal na ni a ona se ještě naposledy otočila.
,,Ty drdůlky, co nosíš...Vypadáš s nimi roztomile.'' Zahlédl ruměnec na jejích tvářích, dveře se zavřely a ve vteřině byla pryč.

Když se pomalým krokem ponořen zcela do svých myšlenek dostavil domů, lítala jeho sestřenka po domě a pokaždé něco nesla. Zvykl si, že občas dělá divné věci a tak se raději ani neptal, co že to dělá. Šel rovnou do svého pokoje a tam se zavřel a myslel na tu hodinu strávenou s Ní. Měsíce chodil na nádraží a zpovzdálí ji sledoval. Něco ho na ni zaujalo a prostě se zamiloval do dívky, kterou ani neznal. Bál se, že bude zklamaný až s ní promluví. Že nebude taková, jako si ji vysnil, ale byla mnohem lepší. Uměla se naplno smát i přes její těžký život. Každou minutu, kterou s ní strávil ji zbožňoval čím dál více. Těšil se na zítřek až ji zase uvidí, i když nevěděl, jak to udělá. Lehl si na postel, ale celou noc nemohl zamhouřit oka až k ránu se mu konečně podařilo usnout.

Bylo asi devět hodin, když Nejiho probudil zvonek. Zaslechl kroky, které patřily Hinatě.
,,Kdo to může tak brzo být? A ještě k tomu o prázdninách.'' Zvědavost mu nedala, a proto se vyšoupal z postele a šel se podívat, kdo ho vyrušil ze spánku. Když sestupoval ze schodů zaslechl povědomý hlas. Srdce mu začalo divoce bušit.
,,Přece to nemůže být Ona.'' Poslední tři schody skočil a ocitl se v předsíni. Osoba, která přišla stála k němu otočená zády a tahala s sebou velký kufr. Teď už si byl stoprocentně jistý. Ty dva drdůlky by poznal kdekoliv.
,,Ten Ten, co tady děláš?'' zvolal překvapeně. Oslovená se otočila se svým typickým úsměvem.
,,Říkala jsem, že se uvidíme.'' Střídavě se díval na Ni a na svoji sestřenku. Obě dělaly jako by tam ani nebyl a živě o něčem diskutovali.
,,No tak Neji to mi ani nevezmeš ten kufr? Ty jsi mi tedy gentleman.'' Mechanicky ji vytrhl kufr z rukou a následoval je nahoru směrem do pokoje, který byl využívaný jako skladiště. Hinata otevřela dveře, ale pokoj byl čistě uklizený a zařízený.
,,Aha tak odsud byly ty věci, co pořád někam tahala. Ale pořád nevím, co se děje.''
,,Může mi jedna z vás prosím vysvětlit, o co tady jde?''
,,Můj otec se znal kdysi s matkou Ten Ten, a tak mi dovolil, aby mohla u nás přes prázdniny bydlet. To je vše.''
,,Bude u nás celé prázdniny. Jsem asi v nějakém snu. Pro jistotu se štípnu. Auuu, ok takže je to doopravdy.'' Nechali Ten Ten osamotě, aby si mohla vybalit a trochu se zabydlet. Vyšel ven a sedl si na lavičku. Zavřel oči a užíval si slunečních paprsků, které ho hřáli na tváři. Byl šťastný. Bude ji mít tady v domě, jen pár kroků od něj bude spát. Tohle si nepředstavoval ani v těch nejdivočejších snech. Ucítil, že si někdo sedl vedle něj. Otevřel oči a pohlédl vedle sebe. Byla tam Ona a dívala se na něj s jiskřičkami v očích.
,,Proč jsi mi to neřekla včera?''
,,Slíbila jsem to Hinatě, že to bude překvapení, tak se nezlob.''
,,Já se nezlobím. Nikdy v životě jsem nebyl šťastnější.'' Lehce se dotknul její ruky a ucítil, že trochu cukla, ale neodtáhla ji. Naopak mu tu jeho pevně stiskla a položila si hlavu na jeho rameno. Oba se červenali a srdce jim divoce bušila. Nikdy nevěřili, že by se mohli zamilovat do člověka, kterého vůbec neznají, ale stalo se.

Od toho dne si užívali každičkou chvíli, kdy mohli být spolu. Navzájem se poznávali a prozrazovali si svá nejtajnější přání a sny. A taky od toho dne už se od něj neodtrhla. Přestěhovala se do Tokia a domů se už nikdy nevrátila. O několik let později na nástupišti, kde se poprvé viděli, a kde to všechno začalo, mu prozradila, že tehdy ten vlak nestihla schválně, protože už nemohla čekat ani jeden den navíc, aby s ním mohla mluvit.