Září 2012

Každodenní starosti 14-KONEC

26. září 2012 v 20:40 | Miyu-chan |  Povídky
Takže je tu poslední díl. Celkem jsem z toho taková smutná, ale už jsem to nemohla protahovat. Už bych nevěděla, co psát dál a chci se vrátit k první povídce, kterou sjem se rozhodla úplně orpavit od začátku, rptože se mi nelíbí, co psalo moje dvanáctiútřinácti leté já. Takže užijte si poslední díl. :)


Bylo asi kolem druhé odpoledne a v baru kousek od nemocnice do sebe házel jednu sklenku za druhou poslední žijící Uchiha. V Konoze něco jako prohibice neexistovalo, takže se mohl zpráskat jako pes.
,,Sasuke měl by jsi přestat. Dlouho jsi takhle nepil,'' snažil se ho krotit Naruto, který se na něj přišel podívat mezi podepisováním dokumentů. Byl tady s nimi i jejich bývalý sensei, ale ten se věnoval jenom svojí knížečce.
,,Víte...víte co Kakshli sensei? Pojmenuju svoje děti po vaší tekni...technice-Rai a Kiri. Jo! Tohle udělám. INOOOOO! Kde je zase ta bloncka? Musí to tam napsat.'' To bylo poslední, co ze sebe dostal, než spadl ze židle, praštil se do hlavy a upadl do bezvědomí.
,,Sensei on se zbláznil, že ano?''
,,Nevím Naruto, ale beru ho za slovo. Odnesu ho do nemocnice a ty se vrať ke svojí práci.'' Kakashi si ho naložil na záda a běžel s ním do nemocnice. Mezitím doběhla Ino, která slyšela Sasukeho vyřvávání.
,,Naruto slyšela jsem dobře?''
,,Asi ano.'' Jen na ni mávnul a zmizel. Nechtělo se mu však zpátky do kanceláře a tak si udělal menší zacházku. Věděl kam přesně má jít. Po deseti minutách pěší chůze našel tu, kterou hledal. Seděla v měkké trávě se zavřenýma očima a vychutnávala si dotek slunečních paprsků. Po její pravici si hrála na dece jejich malé světlo všedních dnů. Už o něm věděla, ale oči měla stále zavřené. Po chvíli ji zastínil slunce a pootevřela nejprve jedno oko a poté i druhé. Usmála se na něj a on jí jej oplatil svým, při kterém cítila ten úžasný blažený pocit. Jejich maličká se také dožadovala pozornosti a tahala jej za nohavici.
,,Neboj, nezapomněl jsem na tebe sluníčko.'' Vyhodil svou dcerku vysoko do vzduchu a jako pokaždé ji zachytil. Okolím se ozýval radostný dětský smích. Bylo to téměř idylické, ale oba dva trápila otázka, co bude s jejich přítelem.
,,Naruto-ku, kde je teď?'' Moc dobře věděl, koho tím měla na mysli.
,,Pravděpodobně spí v nemocnici. Úplně se zřídil. Mám strach, co s ním bude.''
,,S pomocí všech to nějak zvládne, ale je tu něco, co dokáže napravit jenom Sakura. Mám takový divný pocit.''
,,Nějak se to zvládne. Budu muset jít. Uvidíme se doma nebo v nemocnici.'' Ještě políbil svou milovanou na rozloučenou a Hikari pocuchal vlásky.

Sasuke se asi po dvou hodinách probudil a bylo mu na zvracení. Vedle sebe už měl připravený kbelík a tak neváhal a spustil to do něj. Slyšel nějaké hlasy, které přicházely z chodby. Pomalu se vyšoural z postele a přidržoval se čeho mohl. Když se mu podařilo otevřít dveře spatřil Kakashiho záda a když zaostřil všiml si, že je v intimní situaci s jednou medičkou. Odkašlal si a šedovlasý ninja zpozorněl. Nasadil si masku a otočil se k Sasukemu. Byl celý zarděný stejně jako ona medička. Ta něco rychle zamumlala a odešla.
,,Sensei to bych do vás neřekl.''
,,Vidím, že už ti je lépe. Před chvíli tu přišla Hinata a říkala, že už to za chvíli bude.'' Sasuke se chtěl rozeběhnout, ale žaludek si usmyslel vyprázdnit celý svůj obsah přímo na Kakashiho. Ten naštěstí stačil v poslední chvíli uhnout.
,,No fuj. Doufám, že to už bylo všechno. Pojď prosím tě. Budu tě přidržovat.'' Sasukemu už se neudělalo znova špatně a tak mohl posledních pár metrů ujít po svých. Naproti mu už šla Ino a na chodbě stáli skoro celá parta.
,,Už jsou na světě. Můžeš se podívat.'' Zavedla ho k prosklené místnosti. Netrvalo dlouho a Sasuke našel dva malé kluky, kteří byli bezpochyby jeho. Měli stejně černé vlasy jako on. Vedle něj stáli Naruto s Hinatou. Na jednu stranu se obou ulevilo, ale zároveň soucítili se Sasukem. Ten ještě nestačil vystřízlivět, zamotala se mu hlava a usnul.

Po třech dnech byla Sakura i s kluky propuštěna z nemocnice a společně s jejich otcem šla k němu domů. Oba dva od porodu spolu nepromluvili ani slovo. Neřekla ani nic na výběr jmen a ani o tom jak to bude dál. Čekal, že se alespoň omluví, ale ani to se nestalo. Takhle to šlo skoro čtyři měsíce. Jednoho dne brzo ráno probudil Sasukeho pláč Kiriho, který následně probudil i Raie. Pomalu se vyšoural z ložnice do dětského pokoje. Zjistil, že oba jsou v suchu, takže už pravděpodobně budou mít hlad. Šel tedy pro Sakuru, kterou ale nemohl nikde najít. Prošel celý dům i zahradu, ale nikde nebyla k nalezení. Když se vrátil znova do dětského pokoje všiml si, že je na přebalovacím pultu nějaký papír.
,,Musela jsem odejít. Udělala jsem hodně špatných věcí. K těm se ještě přidá to, že opouštím svoje děti. Postaráš se o ně lépe než já. Netuším jestli dokážu být taková jakou by jsi chtěl. Sbohem možná už navždy.''
Po přečtení papírek upustil. Uvědomil si, že tu zůstal sám s dvěma malými dětmi a neví, jak se o ně bude starat. Ve dveřích se z ničeho nic objevili Naruto s Hinatou. Zkoušeli klepat, ale nikdo jim neotvíral, takže se pozvali dovnitř sami. Všimli si papírku, který ležel na zemi a Sasuke na něj zíral. Hinata ho zvedla a s Narutem si ho přečetli.
,,Co...co teď budu dělat? Co si počnu?'' Naruto se nehodlal dívat jak se Sasuke lituje a proto ho chytil za límec a vyhodil ho ven.
,,Ty se ptáš, co si počneš?! Přestaň myslet jen na sebe! Největší chudáci jsou ti dva malí. Jsou teď bez matky a ty se musíš o ně postarat.'' Sasuke na něj jen hleděl, ale rychle se vzpamatoval, protože na něj Naruto zaútočil. Byl to jejich způsob jakým řešili takové věci. Hinata to věděla a tak je nechala tak a raději se postarala o plačící kluky.

O tři roky později

,,No tak Kiri nenech se vyprovokovat! Je to holka!''
,,Tati, když ona je starší. Chci si jít hrát za Hikari.''
,,Yuki tě nesní. A kde je vůbec Rai?''
,,Je uvnitř. Teta Hinata s tetou Ten Ten dělají puding.''
Bylo slunečné zářijové odpoledne a sídlo Hyuuga klanu bylo plné dětí. Po tom, co Sakura nechala Raie a Kiriho spolu se Sasukem uběhla už dlouhá doba. Staral se o ně jak mohl s pomocí svých přátel. Snažil se, aby oba dva měli šťastné dětství i bez matky. Oba dva už měli tři a půl roku a Yuki, která už měla skoro sedm ty dva pořád škádlila. Naopak Hikari, která byla starší jen o čtyři měsíce k nim byla vždycky milá.
,,Mami, když přijde tatínek?''
,,Za chvilinku. Jdi zavolat ostatní ať se jdou umýt. Za chvíli bude puding.'' Hikari vyběhla na dvůr a do někoho vrazila.
,,Tati!'' Naruto ji vzal do náručí a zatočil s ní.
,,Tak všichni dovnitř.'' Hned, co to dořekl ze všech koutů zahrady i domu se vyřítili děti jako králičí z nory. Mimo Raie, Kiriho, Yuki a Hikari tu byli Nanami, dcera Leeho a Ten Ten a Ibiki jehož otec byl Neji. Dále Inochi syn, Saie a Ino. Shika a Junko, dcery Shikamara a Temari. Hizashi, syn Nejiho a Kin. Takeo a Takeru, synové Kibi a jeho manželku Tsume. Chojiro, syn Chojiho a v neposlední řadě Kimi, dcera Shina. Na cestě byl další přírůstek do jejich velké rodiny. Hinata byla těhotná, ale zatím ještě nebyla na prohlídce, takže nedokázala s přesností určit jak dlouho.

Všichni se společně posadili ke stolu, dospělí se dali do hovoru a jejich ratolesti do pudingu. K večeru se každý rozešel do svých domovů, Naruto s Hinatou uložili Yuki a Hikari a měli chvilku klidu a užívali si to ticho, které v domě nastalo.
,,Lásko neměl by jsi už zítra zajít za babčou? Myslíš, že už půjde poznat, co to je?'' Leželi už spolu v posteli a Hinata už skoro spala.
,,Hmm jo zítra tam zajdu a poznat to ještě nepůjde. Je to teprve tak měsíc a půl.'' Už to řekla v polospánku a přitiskla se více k Narutovi. Ten ji políbil do vlasů a odebrali se do říše snů.

Dalšího dne se nechala Hinata prohlédnout. Sedětla na lehátku a čekala až se Tsunade vrátí z koupelny.
,,Doufám, že pevně sedíš, protože to bude bomba. Jsi ve druhém měsíce a budete mít s Narutem trojčátka.'' Na chvíli si myslela, že si z ní utahuje, ale když viděla, že to myslí smrtelně vážně zamotala se ji hlava a omdlela.
,,Měla bych dojít pro Naruta a taky pro panáka.''
Když se po pěti minutách probrala spatřila Naruta jak drží fotku z ultrazvuku a je šokovaný.
,,T-to jako budeme...Tohle jsou naše další děti?'' Posadil se vedle ní na postel a stále se díval na ultrazvuk.
,,Vypadá to tak.'' Podívali se na sebe a začali se smát. Tsunade, která mezitím přišla je vyhnat, že má další pacienty se bála o jejich duševní zdraví.
,,Vidím, že vám to moc velkou hlavu nedělá, takže byste to tu mohli uvolnit.'' Beze slova se smíchem odešli k Narutovi do kanceláře. Tam si a uvědomili, co je čeká. Přece jenom tolik dětí nejednou se dá vyrovnat olympijské disciplíně.
,,Naruto-kun víš, co to bude rodit tři najednou?! To bude můj konec.'' Naruto si vzpomněl na den, kdy se narodila Hikari a vynásobil si to třemi. Kdyby měl rodit on asi by se jim žádné dítě nenarodilo.
,,Pojď sem. Neboj se to zvládneš. Teď je to ještě daleko.'' Přivinul si ji k sobě a vdechoval vůni jejích vlasů, která ho vždy uklidňovala.
,,Jsi rád?''
,,Moc. Jen doufám, že nebudou všechny tři po mě.''

O tři měsíce později

Život v Konoze plynul stejně jako předtím. Hinata se už značně zakulacovala a byla hodně náladová. Bylo zrovna dubnové odpoledne a seděla u Ino doma. Byla ve třetím měsíci a očekávala svého druhého potomka. Obě dvě se ládovaly vším možným i nemožným. Sai vzal Inochiho někam na výlet, protože Ino chytala zase svoje nálady.
,,Připadám si jako chodící inkubátor. Bojím se, že si Naruto-kun někoho najde.''
,,Ty se nemáš čeho bát. Je skoro pořád s tebou a dokonce požádal Tsunade-sama, aby ho zastupovala. To Sai není věčně doma. I dneska zal Inochiho a vypařil se. Víš, co nebudeme se tím zabývat. Přinesla jsi ten čokoládový dort?'' Hinata s obtížemi vstala z pohovky an které byla uvelebená a za chvíli se vrátila s dortem. Ino se hned rozzářili oči. V těhotenství mohla značně konkurovat Chojiho apetitu.

Po dvou hodinách se Hinata rozhodla odejít, protože její blonďatou kamarádku po záchvatu pláče chytl spánek. Sice pro ni měl za půl hodiny přijít Naruto, ale rozhodla se mu jít pomalu naproti. Cestou se ještě stavila kouknout na Hikari do školky, kterou stále vedl Lee se svou sílou mládí. Ve chvíli, kdy se chystala k budově Hokageho ji někdo překvapil.
,,Ahoj Hinato.'' Otočila se a spatřil příčinu mnoha problémů minulých let.
,,Sakuro? Co tady děláš?''
,,Odejít nebylo tak těžké, ale za půl roku mě začalo hryzat svědomí a říkala jsem si, co jsem to za člověka, že jsem opustila své děti. Měla jsem hodně času na přemýšlení. Uvědomila jsem si, jak jsem lidem kolem sebe ubližovala a co jsem svým chováním způsobila. S tebou jsem chtěla mluvit jako první. Dlužím ti omluvu a není způsob jakým bych to mohla odčinit.'' Hinata se jen pousmála. Po tolika letech viděla tu starou Sakuru, která nebyla arogantní a naprosto nesnesitelná.
,,Už jsem ti dávno odpustila. Spíše by jsi měla jít za Sasukem a tvými syny. Jsou teď ve školce a Sasuke bude teď u Naruta. Jdu za ním tak ho pošlu za tebou.''
,,Děkuji ti.'' S těží ji objala a rozběhla se směrem ke školce.
Hinata s těží vyšlapala schody a vstoupila do Narutovi kanceláře.
,,Hinata-chan co tu děláš? Teď jsem pro tebe šel. Neměla jsi sem šlapat v tvé stavu.''
,,Ale to nic nebylo. Jen mi to trochu déle trvalo. Chtěla jsem jenom říct Sasukemu ať jde do školky.''
Jmenovaný se podivil, proč by tam v tuhle dobu měl chodit. Myslel si, že museli Rai a Kiri udělat nějakou vylomeninu.
,,Proč tam mám jít?''
,,Uvidíš sám. Neboj se kluci jsou v pořádku.'' Sasuke jen pokrčil rameny a odešel. Hinata vydechla a usadila se do Narutovy židle. Ten se sám posadil na stůl.
,,Co se stalo?''
,,Potkala jsem Sakuru. Omluvila se mi a řekla jsem jí, aby se omluvila hlavě Sasukemu. Teď si to musí vyřesiš oni dva.''
,,Nemůžu uvěřit, že se vrátila. No teď budeme muset počkat, co se stane. Víš, co půjdeme už domů. Yuki už by měla být doma z akademie a Hikari má dneska ve školce nějakou stezku odvahy. Takže bude doma klid.''
,,Už se těším až se narodí ty naše trojčátka. Když jdu jsem jako velký sud a ani se za chvíli sama nepostavím.''
,,Tak to jsi potom v tom případě ten nejkrásnější a nejvíc sexy sud na světě.''
,,Naruto-kun!!'' Hinata celá zčervenala. Naruto se zasmál a vzal ji do náruče.
,,Miluju, když jsi v rozpacích. Proto tě tak rád škádlím.''

Další den strávili oba dva doma. Když byli vyzvednout Hikari dozvěděli se, že si Sasuke včera Raie a Kiriho vyzvedl a dnes nepřišli. Rozhodli se tedy zajít k nim domů. Sasuke a Sakura seděli na zápraží jejich domu a o něčem si povídali. Obě měli vážný výraz ve tváři. Chtěli se obrátit, že je nechají osamotě, ale Sasuke je zaregistroval, zamával na ně a usmíval se. Nebyl to obyčejný úsměv. Byl nějak šťastnější než býval a bezstarostnější.
,,Naruto Hinato, rád vás vidím.'' Naruto se jen zašklebil a Hinata do něj drcla.
,,My tebe taky Sasuke-kun.''
,,Strejdo Sasuke, kde jsou Rai a Kiri?'' Hikari vylezla zpoza Naruta. Byla schovaná, protože neznala tu řůžovovlasou ženu, která seděla vedle Sasukeho a připadala ji děsivá.
,,Myslím, že právě běží ven. A proč se schováváš?'' Hikari se pevně chytla nohavice svého tatínka a zavřela oči.
,,Myslím, že se bojí Sakury. Neber si to osobně. Kdokoliv koho nezná je pro ni jako strašidlo.'' Sakura se podívala do země. Naruto byl jediný s kým nemluvila.
,,Naruto...já...''
,,Neomlouvej se mi. Stačí mi, když vím, že jsi zpátky.'' Sakura pozvedla hlavu a překvapeně se dívala na Naruta Ten se na ni zeširoka usmíval. V tom se kolem prohnaly dvě černé šmouhy a rázem byly u Narutových nohou.
,,Hikari! Hikari! Pojď se podívat, co nám přivezla naše maminka.'' Tahali ji za rukáv a snažili se ji oddělit od Narutovi nohy. Jenže Hikari se držela tak pevně, že v okamžiku, kdy oba bratři zatáhli utrhli s tím zároveň kus nohavice, která zůstala v droboučkých rukou Hikari.
,,Vy mrňaví! To byly moje nejlepší gaťata!'' Všechny tři děti rychle utekly do domu před běsnící Narutem.
,,Naruto-kun těhle kalhot máš troje.'' Naruto se stejně po Hinatině dál tvářil nabručeně.
Chvíli si povídali se Sasukem a Sakurou a potom i s Hikari odešli domů. Oba dva měli pořád malé pochyby ohledně Sakury. Doufali, že už je to opravdu zase ona a nehraje si s nimi. Měli starost o |Kiriho a Raie, protože kdyby tentokrát odešla nebo se opět proměnila v bestii, tak by to na ně mělo největší dopad.

Po dalších dvou měsících se Naruto málokdy vyskytoval v kanceláři. Hinata měla menší komplikace, a proto se rozhodl, že raději zůstane doma aspoň do doby než se děti narodí. Místy utíkal k Sasukemu před rozbouřenými hormony své manželky a neustálému běhání do obchodu pro to, co si zamanuly její chutě a pak ty kombinace, které s nimi dělala... Ne každý žaludek by to snesl.

V den, kdy se rodily na svět další potomstvo v trojité podobě, byl ve vesnici chaos. Naruto pobíhal po celé vesnici a každému z jeho přátel oznamoval, že bude dalším tentokrát trojitým otcem. K chudákovi Shikamarovi zamířil dokonce třikrát a ten už ho potom vykopnul směrem k nemocnici.
Porod to byl opravdu dlouhý a těžký, a když už Hinata ležela vyčerpaná na pokoji slunce už zapadalo za obzor. Vedle její postele leželi v jedné postýlce tři malé uzlíčky. Dva kluci, které pojmenovali Minato a Jiro. Holčičku pojmenovali Shinju. Naruto se zrovna skláněl nad všemi třemi a jen pozoroval jejich nevinné obličeje. Byl tak šťastný, že má tak velkou rodinu.
Pohled mu padl na skoro spící Hinatu. Posadil se k ní na kraj postele a odhrnul ji vlasy z čela.
,,Jak se cítíš?''
,,Zkus si rodit tři děti a pak se ptej.'' Věnoval ji jemný úsměv a políbil ji na čelo.
,,Děkuju ti za všechno.'' Ty poslední slova už Hinata neslyšela, protože usnula vyčerpáním.

Všechno nakonec dopadlo dobře. Ze Sakury se stala vzorná matka a k dvojčatům za rok přibila holčička. Naruto a Hinatou vychovali ze svých pěti dětí silné shinobi nejen v jejich schopnostech, ale i osobností. Nebylo to s tolika dětmi žádný med, ale nikdy nelitovali, že jich měli tolik.

Otevři své srdce, Sasuke

8. září 2012 v 1:26 | Miyu-chan |  Jednorázové pokusy
Chytla mě nějaká temná depresivní nálada. Tuhle povídku jsem rozepsala někdy na konci května a dneska jsem se rozhodla ji dát dohromady. Zase to na mě přišlo uprostřed noci. To se mi prostě nejlépe píše. Tentokrát to není na NaruHina což překvapilo i mě. K napsání mě tak trochu inspirovala píseň od Madonny - Frozen. Pro atmosféru si ji můžete pustit.

Ten mrazivý pocit...

Drahá lásko mého života,

přestože je právě léto v plném proudu pociťuji mrazivý chlad. Chlad, který vychází z tvého srdce. Každý den říkáš, že mě miluješ a já tomu věřím nebo spíš tomu chci veřit.. Jenže v okamžiku, kdy pohledím do tvých očí černější než samotná noc jsem pocítím ten mráz vycházející z tvého srdce a cítím jak mi stahuje hrdlo.

Tohle je můj dopis na rolzlooučenou. Loučení mi moc nejde, takže to vezmu cestou vzpomínek.

Jako malé dítě jsi byl tak veselý a bezstarostný. Tolik jsi vzhlížel ke svému bratrovi. Ráda jsem sledovala, jak jste spolu dováděli a když jsi se unavil nosil tě na zádech domů. Čím více na tebe neměl čas tím více jsi byl smutnější. Chtěla jsem tě nějak rozesmát, abys měl na tváři ten úsměv, který mě naplňoval radostí, ale jen jsi mě odbyl. V té době se vytvářelo v tvém srdci cosi temného, jenže tehdy jsi měl ještě rodinu, nebyl jsi sám. Zlom přišel té strašlivé noci. Tvé srdce se pomalu začalo naplňovat nenávistí a zamrzalo. Jedině láska to mohla napravit, ale asi jsem tě nemilovala natolik, aby ten kus ledu, který máš místo srdce roztál. Určitě si pamatuješ jak jsme se s holkami předháněly o to, která tě první pozdraví nebo dostane. Chovala jsem se jako bláznivá puberťačka a když si na to vzpomenu, tak se za sebe stydím.

V den, kdy jsme absolvovali akademii a přidělili nás do stejného týmu nemohla jsem samým vzrušením usnout. Říkala jsem si, že se třeba změníš a začneš mě mít i rád, ale to jsem byla hodně najivní. Každičký den jsi dával otevřeně najevo jak mnou pohrdáš a nazýval jsi mě otravnou. Časem jsme se přece jenom stali přáteli a pracovali jako tým. Za to musím poděkovat tomu hlučnému paku, které bylo s námi. Pak přišla chuuninská zkouška. Ten den se mi vryl hluboko do paměti. Ten slizoun si tě označil jako nějakého mazlíčka a ty jsi v sobě znova pěstoval nenávist a touhu po pomstě. Před očima jsi měl jediné, svého bratra-mrtvého. Dívala jsem se jak hlouběji padáš do mrazivé temnoty, jež se usídlila ve tvém srdci. Vzdaloval jsi se mi čím dál více až si se rozhodl odejít. V ten večer jsi mi poděkoval, ale nikdy jsi mi neprozradil za co. Celá vesnice byla kvůli tobě na nohou a já se stala sobeckou. Chtěla jsem po člověku, který mě měl rád, aby tě přivedl zpět a bylo mi jedno jak se cítí on nebo jestli při tom přijde o život. Naléhala jsem tak že jsi mi to slíbil.

V den, kdy jsme tě našli mi skoro vyskočilo srdce z hrudi za tebou. Jenže před námi stál úplně jiný člověk. Ten prázdný pohled, kterým jsi nás sledoval... Bylo mi hned jasné, že se s námi nevrátíš. On mě, ale ujistil, že tě přivede za každou cenu a tak jsem dál věřila. Po roce se k nám dostala zpráva, že jsi pomstil svou rodinu a další rok všichni čekali jestli se vrátíš, ale nestalo se tak. Opět tě šli hledat, jenže tentokrát beze mě. Neměla jsem už sílu na další zklamání. O týden později se vrátili a s nimi i ty. Ten den si pamatuji jako by se to stalo včera. Přistoupil jsi ke mně a já do tebe začala bušit hlava nehlava a ty jsi se nebránil. Skoro jsem tě ubila k smrti a dalo jim práci mě od tebe odrthout. Časem jsem ti všechno odpustila a vvšechno se zdálo výt perfektní.

Vzpomínáš si na tu noc? Byl úplněk a ty jsi mě při něm požádal o ruku na břehu jezera. Nedokázala jsem ze sebe dostat ani slovo. Bylo to jako sen. Přehlížela jsem i to, že jsi žil ve svém malém temném světě a žila s tvým stínem. Stále jsi měl srdce jako z ledu a ani narození našeho syna na tom nic nezměnilo. Choval jsi se k němu jako každý otec, ale vypadalo to jako by jsi se ho bál. Dnes jsou mu čtyři roky a je ti tolik podobný. Možná proto se mu vyhýbáš.
Vím, že to co se chytám udělat a dopíšu tenhle dopis není správné, ale už nemůžu dál takhle dále žít. Chci jen, abys věděl, že tě z celého srdce miluji. Nedokázala jsem tvé srdce rozehřát, protože jsi mi ho neotevřel. A tak prosím otevři ho někomu jinému třeba našemu synovi nebo někomu, kdo tě bude milovat více než já a nech jej rozehřát. Postarej se o našeho synka a nedovol, aby se mu stalo to, co tobě. Je úžasný, ale to ty v hloubi duše víš, ne?

Už jen zbývá napsat sbohem a poprosit tě o odpuštění. Miluji tě Sasuke.

Na papír, který třímal černovlasý muž v ruce dopadaly slzy. Po dlouhých letech projevil emoce. Klesl na kolena a z hrdla se mu vydral výkřik plný bolesti. Křičel její jméno tak dlouho, dokud neochraptěl. Ještě toho večera ji našli utopenou na dně jezera, u kterého ji požádal o ruku. Po zbytek života se obviňoval z toho, že ji dohnal k sebevraždě. O svého syna se staral jak nejlépe mohl a vyrostl z něj shinobi, na kterého byl patřičně pyšný. Každý rok v den její smrti chodil k jezeru a povídal si s ní a vyprávěl ji o tom, co zažívá. Teprve po její smrti ji dokázal otevřít své srdce. Přešlo dvacet let od její smrti a opět stál na břehu jezera. Zrovna byl úplněk a na hladinu dopadla bílá lilie.
,,Chybíš mi Sakuro...''

Každodenní starosti 13

3. září 2012 v 19:19 | Miyu-chan |  Povídky
Nastalo mrazivé avšak jasné ráno. Hinata už byla vzhůru od časných ranních hodin a zrovna se snažila vymanit ze sevření jejího otce. Trápila ho obyčejná rýma a kašlíček, ale pro něj to znamelo těžkou chorobu, při které se o něj musí někdo starat.
,,Tati pusť budeš tady s Hanabi. Léky tady máš a do kuchyně si zvládneš dojít. Jsi jako malé dítě!'' Hiashi to vzdal a pustil ji. Trochu zafňukal a odešel trucovat do své ložnice. Hinata si jenom povzdechla, vzala Hikari do jedné ruky a druhou chytla Yukiinu a vracela se domů.

Doma bylo mrtvolné ticho, což vypovídalo o tom, že Naruto ještě spí. Neměla však tušení, co se dělo v noci. Hikari položila do postýlky v pracovně a Yuki posadila na zem mezi hračky. Pracovna byla totiž jediné místo, kde nemohla napáchat tolik škody a ublížit si.

V obývacím pokoji Hinatu čekalo překvapení. Po zemi byly rozházené krabice od jídla a plechovky. Mezi tím vším spali Naruto a Sasuke v zajímavé poloze. Naruto ležel na břiše a jeho pravé chodidlo spočívalo na Sasukeho obličeji. Druhou nohu držel Sasu jako plyšáka. Potom si všimla, že na zemi leží nůžky a černé vlasy. Pozorně si prohlédla Sasukeho hlavu a měla co dělat, aby nevybuchla od smíchu. Tohle musela zvěčnit a tak běžela pro foťák.
,,Zajímalo by mě, co se tady dělo. Měla bych je probudit.''
,,Vstáváme kluci!'' Ozvalo se zamrmlání od Naruta a Sasuke pomalu otevřel oči. Chvíli mu trvalo než zjistil, co má na obličeji a co drží v ruce. Byla to celkem rychlá akce. Pustil Narutovu nohu a druhou chytil a odmrštil ji tak, že ho obrátil a to ho probudilo.
,,Fuj už s tebou nikdy nespím v jedné místnosti!!!'' Naruto si třel bolavé místo na hlavě, které způsobila jeho otočka.
,,Já si neobjímal nohu. A teď vypadni dnes je můj a Hinatin den.''
,,Takhle nikam nemůžu. Vidíš, co mi udělal?! Moje krásně vlasy...''
,,Naruto-kun, proč jsi ho oškubal?''
,,Zasloužil si to. On ví moc dobře za co to bylo. Miláčku doufám, že jsi se ještě nedívala z okna.''
Hinata se podivila, proč se ji ptá na takovou otázku.
,,Ne, měla bych?'' Už si to mířila k oknu, ale Naruto vyskočil a zabránil ji v tom.
,,Ne ne to je překvapení. Teď se jdi nějak pěkně obléct dnes budeme jen sami dva.''
,,Ale co děti?''
,,Neměj strach o všechno jsem se postaral. Budou s Ten Ten a Leem. O ten svinčík se neboj Konohamaru mi dluží laskavost.'' Naruto měl všechno perfektně rozplánované na celý den a noc. Dnešek musel být dokonalý.
,,Dobře vidím, že zaměstnáváš všechny naše přátele. Sasuke pošlu sem Ino, aby ti to upravila.''
,,V ložnici se Hinata převlékla a byla v pokušení odhrnout závěsy a podívat se z okna. Mezitím přišla Ino a pěkně Naruta sjela za to, co udělal Sasukemu na hlavě. Ten jenom nad tím mávnul rukou a taky se nachystal. Po domě už také běhal Konohamaru a jeho parta a uklízeli.

Než si odvedli Ten Ten a Lee Hikari s Yuki, tak se jejich rodiče s nimi pomazlili. Hlavně Hinata ještě nebyla na tak dlouho odtržené od Hikari.
,,Tak můžeme vyrazit.'' Přistoupil k Hinatě ze zadu a kolem očí ji ovázal šátek a potom ji vzal do náruče.
,,Počkej, co to děláš? Je to snad únos?''
,,Něco takového. A žádný byakugan. Jak jsem říkal venku je překvapení.'' Ještě ji dal klapky na uši, aby ani nic neslyšela a vyšel s ní ze dveří. Chvíli s ní šel krokem a potom zrychlil a skákal po střechách. Za nějakou chvíli se zastavil a Hinata poznala, že stojí někde vysoko. Naruto ji opatrně postavil na zem sundal ji klapky a poté i šátek z očí. To co viděla ji vyrazilo dech. Stáli na kopci za Konohou, takže na ni měli dobrý výhled a navíc, celá byla pokrytá sněhem.
,,Naruto-kun... Jak...?'' Více nedokázala říct. Dlaní si zakrývala pootevřená ústa a pořád nemohla uvěřit tomu, co viděla.
,,Vím jak moc miluješ sníh, takže s pomocí jedné nejmenované vesnice-toto je dárek pro tebe.'' Objala ho a věnovala mu polibek.
,,Děkuji. Je to šílené, ale tohle je snad ten nejlepší dárek, který jsem kdy dostala. Ten můj dárek tohle asi nepřebije.''
,,A kdypak ho dostanu?''
,,Budeš si muset počkat na později.'' Pošeptala mu to do ucha jako by je mohl někdo slyšet a Naruto se přesunul do své vlastní fantazírující dimenze.
,,Naruto-kun na co to zase myslíš?''
,,Ale nic. Myslím, že bychom se teď projít směrem k místu, kde budeme mít trochu netradiční oběd.'' Hinata se už na nic neptala. Nechala se jím vést a užívala si zasněženou Konohu. Zastavili se na skále s vytesanými hlavami hokágů, kde byl jakýsi útvar tvořený z ledu. Uvnitř bylo všechno taktéž z ledu. Vypadalo to tam jako v malé restauraci. Všechno bylo vytesané do nejmenších detailů. Židle byly potažené tyrkysově modrými umělými kožešinami, aby sedícím nepřimrzla zadnice.
,,To je bláznivě nádherné.'' Usadili se a jídlo jim nosili dva číšníci.
,,No tak vidím ti tu otázku na očích. Divým se, že jsi to tak dlouho vydržela.''
,,Nesměj se mi. Mám prostě starost. Doufám, že si ty lidi k tomu nedonutil. Ten sníh a teď tohle. Muselo to dát hodně práce.''
,,To mám na tobě rád jak ti záleží na ostatních. Nemusíš mít strach nedonutil jsem je k tomu násilím a ani, aby to dělali bez odměny. Teď pojdmě jít. Snad udělali ramen.'' Po té, co se naobědvali Naruto s plný žaludkem prohlásil, že je čas jít někam do tepla. Zrovna byl v kině nějaký filmový maraton, který běžel do osmi hodin a Hinata chtěla někde, kde to bude obyčejné a tak do večera byli v kině.

Po skončení filmů byla venku tma jako v ranci a osvětlení zajišťovalo pár pouličních lamp. Sníh se třpytil jako diamanty sem tam bylo vidět náledí. Naruto s Hinatou vypadali na první pohled jako dva zamilovaní puberťáci, kteří si užívají života. Kdo je neznal neřekl by, že mají oba dva ve vesnici velkou zodpovědnost a taky rodinu. Narutovi už hlasitě kručelo v žaludku. Pro něj byly dva kyblíky popcornu jako pro Chojiho jedno barbecue menu tudíž nic. Na večeři si zašli do kavárny, kde Hinatě dal prsten, který stále nosí na ruce.
,,Naruto-kun teď moje překvapení pro tebe. Půjdeme do onsenu.''
,,Ale já chci být s tebou o samotě.'' Udělal štěněčí pohled a vzal ji do svého pevného obětí.
,,Neměj obavy budeme naprosto sami.''
A opravdu tam nebylo ani živáčka jen majitelka, která jim otevřela a potom dala Hinatě klíče a odešla. Naruto už celý natěšený na horkou vodu vběhl rychle dovnitř a ve chvíli byl ve vodě.
Hinata se k němu po chvíli připojila.
,,To je báječné. Přímo tohle jsem potřeboval. A teď si pro tebe jde vodní monstrum WHRAAA!'' Jejich zdánlivě dětská hra se zvrhla v něco zvrhlého což by ocenil hlavě Jiraiya, kdyby žil.
Když pozdě v noci usínali Naruto dal Hinatě slib, že každý rok v ten den bude sníh.

Uběhlo pět měsíců, všechno kvetlo a zelenalo se. Malá Hikari už chodila a měla za sebou své první slovo, které bylo Hana, což si vyložili jako Hanabi a ta z toho měla radost. Naruto zase tak nadšený nebyl chtěl, aby její první slovo bylo tata.

Kakashi byl zrovna v nemocnici, protože tam chodil za jednou nejmenouvanu medičkou, když se potkal se Sasukem, který tam doprovázel Sakuru, protože měla nějaké bolesti. Už ji zbývali asi jen dva týdny do porodu a docela dobře se jim to dařilo tajit. Kakashi se se Sasukem dohadovali, který název je lepší pro jejich techniku jestli raikiri nebo chidori.
,,Já jsem byl ten, kdo tě tu techniku naučil nevděčníku!''
,,Raikiri ale není vůbec cool název. Chidori je lepší! Je to efektivnější.''
,,Vůbec nevíš o čem mluvíš. Měl bych tě zažalovat za porušení autorských práv!'' Takhle to šlo pořád dokola dokud nepřišla Ino.
,,Sasuke mezitím, co se tu vy dva dohadujete Sakura už rodí. Nechce tě tam a ani mě.''
,,Zatracená ženská, kdy už s tím přestane.'' Nezbývalo jim nic jiného než čekat. Pravda měla konečně vyjít najevo.

ŽHAVÉ TÉMA VÍKENDU

2. září 2012 v 19:53 | Miyu-chan |  Moje kecy
Žhavé téma víkendu aneb škola je zase tady. Všude kam se podívám na internetu tak se mluví jenom o škole. Většinou v tom negativním smyslu. Já si to ke svému štěstí nebo neštěstí jsem v pondělí onemocněla, takže si prázdniny prodloužím, ale ne tak, jak bych chtěla. Moje sousedka v lavici je naštvaná a já mám od toho pondělka depku. Včera jsem se konečně vrhla na psaní a to mě vždycky na chvíli z toho dostane, protože můžu myslet úplně na něco jiného. Pravděpodobně budu mít málo času přes školní rok, protže mě čeká něco, čeho se nejvíce bojím a to je maturita. Totálně vyšiluju a nevím, co budu dělat. Připadá mi jako by se mi za tyhle prázdniny všechno vypařilo z hlavy. A co potom? Nemám tucha. Mám hodně velké sny a plány, ale k tomu jsou potřeba peníze. Když jsem byla mladší bylo to jednodušší o tom přemýšlet. Všechno bylo ještě hodně daleko a ani jsem se nenadáala a už je to tady. Mým dlouholetým snem je odcestovat do Japonska a mít tam stále bydliště nejen kvůli Narutovi nebo anime a manze, ale protože se mi ta země líbí a vžycky mě to táhlo východním směrem.
Taky jsme vždycky chtěla mít svůj vlastní hotel a když jsem přišla na střední a zjistila , co to všechno obnáší byl můj sen hodně podkopán. Snížila jsme ho na restauraci a teď až na nějakou malou kavárničku. Ti nejlepší začínají vždycky od nuly. Do toho, ale potřebuji základní kapitál což jsou prostě prachy. Bez nich se ani do toho Japonska nedostanu. A v ne poslední řadě ve dvaceti jsem chtěl založit rodinu. Někteří mi už řekli, že jsem blázen, ale nechci být sama. Rozhodně bych taky chtěla procestovat svět. Ani k jednomu snu se ani kousek neblížím, takže jsem teď na vážkách s tím, co po střední. Na vysokou bych chtěla jenže to je taky trochu problém. V mém městě není nijak moc velký výběr a nemůžu si dovolit odjet do Prahy, kde jsem chtěla studovat psychologii, která je mimo můj obor hotelnictví a učit se tam japonštinu. Měla bych asi, co nejrychleji sletět z toho snového mraku a přijmout realitu. Jenže to moc neumím. Žiji svými sny!

Trochu jsem se rozjela, takže to ukončím než mě zase něco napadne. Jen popřeji hodně štěstí všem, kteří jdou zítra do školy hlavně prvákům, maturantům a deváťákům a taky těm, kteří mají začátek posunutý :)